Juniorské mistrovství světa v plavané očima Terky Smitkové

V týdnu od 5. 8. do 12. 8. se v blízkosti španělského města Ciudad Real na nádrži El Vicario konalo juniorské Mistrovství světa v lovu ryb udicí na plavanou.

Společně s Martinem Koukalem, Davidem Vrbou, Eliškou Hanykovou a Honzou Grzychem jsem Českout republiku reprezentovala i já, Tereza Smitková. 

Do Španělska jsme přiletěli v pondělí v podvečer tak, abychom mohli zahájit první trénink v úterý ráno. Každý den jsme vstávali ještě za tmy a rozednívalo se až v momentě, kdy jsme jeli z hotelu na závodní trať.

Když jsem v úterý ráno vystoupila z auta a viděla před sebou rozprostřenou obrovskou vysychající vodní plochu, zatajil se mi dech a dopadla na mě vlna strachu z nadcházejícího týdne. To však naprosto zbytečně. V úterý jsme měli trénikový box číslo 10., tedy místa s největší hloubkou. Zde jsme nezaznamenali jiné úlovky kromě všudypřítomného sumečka amerického. Věděli jsme, že závod bude čistě děličkový, a tak jsme při jednotlivých tréninkových dnech zkoušeli různé taktiky lovu právě na děličku. Váhy po prvním dnu byly rozmanité. Martin s Eliškou měli kolem 3 kg, Honza 4 kg, David 5 kg a já 6 kg.

Náš středeční tréninkový box číslo 3. byl box na druhém konci tratě, kde bylo vody skoro o metr méně. Do nějakých 170 cm vody najížděli větší karasi a můj úlovek byl i kapr. Váhy byly opět různorodé, Martin měl 5,5 kg, Eliška 6 kg, David přibližně 9 kg, stejně tak i Honza a já měla necelých 12 kg.

Čtvrteční tréninkový box číslo 8. nás uvedl maličko do rozpaků, protože nás přivedl na nápad chytat na zkrácenou děličku, přesněji na šest dílů. Chytání tak bylo značně rychlejší a taky efektivnější. A tak měli Honza s Eliškou a Davidem po 1,5  h chytání na krátkou děličku srovnatelně jako já na celých 10 m, tedy váhy kolem 10 kg.

V pátek jsme si sedli skoro doprostřed tratě, na box číslo 6. Opět jsme mířili na karasy a větší ryby, kterým se ale moc nechtělo přijet na krátké děličky, které jsme měli připravené. Chytali jsme opět hlavně sumečky, někdy našeho vysněného karase nebo menší plotičku. U břehu se pak nacházeli malé rybky, jako třeba slunečnice nebo malí candátci. Váhy na konci tréninku nebyly opět nic závratného. Eliška 6 kg, Martin 5 kg, David 7 kg, Honza necelých 8 kg a já 9 kg.

Všechny tréninkové dny jsme se zaměřovali spíše na chytání karasů a sumečky jsme měli jako podřadnou rybu, která nám bude brát na cokoliv, jakkoliv. Bylo nám však jasné, že taktika lovu karasů spočívala v tom, si na větší rybu počkat a to jsme si nemohli dovolit, protože nebylo stoprocentně jisté, že by všem na všech sektorech karasi přijeli. A tak jsme naši taktiku postavili na chytání sumečků na zkrácenou děličku. Věděli jsme, že na dobré umístění je třeba nachytat minimálně 200 sumečků za náš tříhodinový závod, abychom vážili více než 10 kg a měli tak šanci se dobře umístit. Připravili jsme si tedy udice na krátkou děličku a udice na 10 m děličku. Každý večer jsme si vždy udělali poradu a každý zhodnotil, jak se mu chytalo, co fungovalo, co ne a celkově shrnul ten daný den. Páteční porada již byla plná stresu a nervů. Dostali jsme jasný úkol, co máme dělat, jak smíchat krmení a jasnou taktiku, jak chytat sumečky.

V  sobotu ráno jsme byli už všichni ve stresu. Měla jsem nalosovaný sektor B a číslo 6. Na tomto místě nebylo příliš vody a až nápadně se podobalo našemu středečnímu tréninkovému boxu. Připravila jsem si vše přesně tak, jak jsem měla napsáno. Taky jsem slepila červy. Sumeček vyžadoval hodně živé v krmení, hodně červů a patentky. Měla jsem vše připravené, když zazněl signál hrubého vnadění. Nakrmila jsem si dvě vzdálenosti děličky a začala chytat.

Automaticky mi na krátkou děličku najelo hejno sumečků, které jsem jednoho po druhém rychle dostávala do vezírku. Po první hodině jsem měla 68 ryb. V porovnání s ostatními v sektoru to stačilo na přední příčky. Celou druhou hodinu jsem chytala sumečky na krátkou děličku. Nepřestávali brát a dokonce se mi jich podařilo chytit o dva více, tedy 71. V  třetí hodině se v našem sektoru rozmohlo chytání jen na samotný třídílný topset. Viděla jsem, jak Maďar vedle mě kosí jednoho sumečka dva metry od břehu za druhým, a tak mě napadlo si ryby přitáhnout též blíže. Každé najetí s děličkou jsem najela o kousek blíže, tedy ne na celých 6 dílů, ale jen 5,5 dílu, 5 dílů, 4 díly, až jsem si ryby přilákala na vzdálenost třídílného topsetu. Tento způsob byl nejrychlejší. Topset jsem prakticky používala jako bič. Za poslední hodinu jsem nachytala 86 ryb. Celkově tedy 225 ryb. Úkol chytit více jak 200 ryb jsem splnila, a tak jsem netrpělivě čekala na vážení. Mých 225 kusů sumečků vážilo přesně 11 779 g. To stačilo na 3. místo v sektoru. Za celé 3 hodiny mi kromě kapra, který se mi vyřízl, nepřijela žádná bonusová ryba, a tak jsem holt musela makat a odrolovat to se sumečky. Ostatní z našeho týmu zachytali též parádně, Honza 2, David 5 a Eliška 6. Celkově jsme v týmech po sobotě obsadili 3. místo. Večer jsem všem sdělila, jak jsem chytala poslední hodinu a vlastně jsem pomohla přetvořit taktiku na nedělní závod.

V neděli jsme tedy krmili 3 vzdálenosti. 10 m dělička, 6 dílů děličky a potom asi 2 m od břehu na topset. Měli jsme připravenou jednu udici na karasy na 10 m, mnoho udic na sumečky na zkrácenou děličku a jeden topset ,,pod nohy“. Seděla jsem na místě A2, což bylo místo s nejmenší hloubkou na trati. Trochu jsem se bála, zda mi sumečci najedou na tak málo vody (asi jen 130 cm). Začal závod a moje obava se naplnila, sumečkům trvalo skoro hodinu, než najeli na krátkou děličku, a tak jsem třičtvrtě první hodiny odchytala na 10 m děličku. Po necelé hodině sumečci najeli i na děličku kratší, ale stejně to nebyl žádný zázrak, na záběr jsem zkrátka musela pár sekund počkat. Po první hodině jsem měla jen 58 ryb. Střašné. Celou dobu jsem si stále krmila místo pod nohami a spoléhala jsem na něj. Po hodině a půl závodu jsem opět začala zkracovat krátkou děličku a ryby jsem si tak natáhla opět na délku třídílného topsetu. Krmila jsem stále a vším, co jsem měla po ruce. Za druhou hodinu mi do tabulky přistálo číslo 95 ryb. Třetí hodinu jsem se modlila, ať mi ono veliké hejno sumečků neodjede, ať ho dokážu udržet až do konce závodu. Každý nához s topsetem znamenal nakrmit, ať už jen lepeňáky, krmením, kukuřicí, červy, pinkami nebo jen špetkou čisté malé patentky, zkrátka do vody muselo pořád něco padat. Ryby mi celou třetí hodinu braly a já jen doufala, že jsem fakt hodně rychlá, abych napravila první hodinu. Našla jsem si takový styl, pár pohybů, co šly za sebou, aby vše bylo ještě rychlejší. Nevnímala jsem únavu ani to, že jsem už hodinu nepila, prostě jsem jen chytala a čekala na závěrečný signál ukončující závod. Za posledních 5 minut jsem ulovila 13 ryb a celkově za třetí hodinu ryb 114. Celkově za nedělní závod 267 kusů ryb. Věděla jsem ale, že mi to nebude stačit, protože závodníci na vyším A chytali v poslední hodině karasy. Vážila jsem rovných 14 000 g, a to mi bohužel stačilo jen na 5. místo v sektoru. Na sektoru A se chytaly váhy okolo 15/16 kg, na to mi chybělo přibližně 30 sumečků, které jsem v první hodině neulovila. Ostatním se dnes nezadařilo tolik jako v sobotu a náš výsledek ( já 5, Honza 3, David 6, Eliška 7) stačil na 6. místo v týmech za neděli. Celkově nás naše výsledky vyhouply na 4. místo v týmech. O 2 body jsme s Italy prohráli 3. místo. To mě dohnalo k slzám. Za celou tu týdenní práci ve Španělsku, ale i za všechno předtím, za dřinu, nervy a slzy bereme celkové 4. místo, které nám uteklo o maličký kousek. Od 3. místa nás dělilo doslova pár gramu, ale bohužel nám osud nepřál být na bedně. Porazili jsme světové rybářské velmoce, jako je například Anglie, Polsko, domácí Španěly, Chorvaty a další. Dokázali jsme, že když do toho dá člověk vše a myslí to 100% vážně, úspěch se dostaví. Výsledek, kterému se tato kategorie už dlouho nepřiblížila.

Toto bylo mé první mistrovství světa, kterého jsem se zúčastnila. Byla to moje poslední šance v kategorii U15 a myslím, že jsem se této příležitosti chopila velice dobře a dokázala, že i jako holka umím udělat dobrý výsledek.

Největší poděkování patří našemu státnímu trenéru Michalu Markovi, který na nás byl přísný po celou tu dobu, ale dokázal vymyslet opravdu propracovaný plán. Celou dobu se nám pilně věnoval a nestalo se, že by o něčem nevěděl nebo něco neznal. Byl tu VŽDY pro nás a staral se o nás. Dbal na to, abychom byli především v pořádku my, závodníci. Neřval po nás a nikdy by si nedovolil někomu nadávat. Obětoval nám svůj volný čas nejen na MS, ale i předtím na soustředění a na jiných závodech. Zkrátka se choval tak, jak si správného trenéra představuji. Byl nám oporou. Tímto bych mu chtěla z celého srdce poděkovat.

Jako další důležitý člen našeho týmu, hlavně po psychické stránce, byl Tomáš Grzych, zástupce Michala. Dokázal nás dostat do klidu a odlehčit situaci, věnoval se živé a míchání krmení. Měl na starost dodávku, věci v ní a také pomáhal nám, závodníkům se vším, s čím jsme si nevěděli rady. Tímto mu také děkuji za pomoc a podporu.

Další důležití byli naši rodiče. Starali se o nás, pomáhali tam, kde my už jsme nemohli a dělali vše pro to, abychom byli co nejlepší. Celkově jsme si nejen my, závodníci, ale všichni strašně dobře sedli. Rozumněli jsme si a dokázali se bavit s humorem. Nikdo si nejel sám na sebe, ale dbalo se na to, aby se vedlo dobře týmu. Proto děkuji i všem kamarádům, se kterými jsem měla příležitost toto mistrovství světa prožít a to Honzovi, Martinovi, Elišce a Davidovi.

Na dálku pak také děkuji firmám Sensas, Tubertini a Maver za materiální podporu do závodů. A v neposlední řadě děkuji našemu Českému rybářskému svazu, Středočeskému územnímu svazu a místní organizaci Plaňany za všechnu podporu, jaké se mi během mistrovství světa dostávalo.

Jsem veliče šťastná, že jsem mohla Českou republiku reprezentovat a také za vše, co se ten týden odehrálo.

Za ČRS SÚS, Tereza Smitková, reprezentantka U15